Všechno, co Harry kdy chtěl vědět o Pobertech (a bál se zeptat)... ((Nebo mu to někdo zatajil)) - 6. kapitola: All you need is… letax

6. kapitola: All you need is… letax


A/N: Je to už pěkně dlouhá doba, co jsem vložila poslední kapitolu. Zatímco já si užívala prázdniny v Londýně, vy jste určitě dychtili po novém díle :D
Připravila jsem takové kratší shrnutí. No, není to zrovna shrnutí, ale stručná připomínka toho, co já považuji za důležité :)

-->> Lily Evansová leží ošetřovně. Proč? Protože se snažila zachránit Remuse Lupina, který si jedné deštivé noci zřejmě ujel s letaxem. Vzhledem k tomu, že byl úplněk, mělo to nepěkné následky. Díky Blackovi (který však také neměl moc čistou hlavu vlivem jedné nejmenované firmy Start a pár sklenek ohnivé whisky) se však nestalo nic závažného, až na menší bitku mezi psem, vlkodlakem a jelenem. Lily si z večera odnesla bezvědomí, zmatené vzpomínky v podobě pana Pottera a taky pořádnou facku od Blacka.
Uzavření sázek:
1. Sirius by měl navázat kontakt se svým bratrem.
2. Belatrix si zase omotat kolem prstu Severuse Snapa.
3. A Malfoy svést Belinu sestru Narcissu.

Teď když si to tak čtu, zní to pěkně ujetě :D

Příjemné počtení přeje vaše věrná Rin ;)

Byla jí zima. Stále ji sice ještě v mysli ovládal pocit, že se její tělo veze na nějaké hrůzostrašné horské dráze, ale na rozdíl od minulých stavů „probuzení“ se cítila mnohem více při vědomí. Cítila se úplně zcela při vědomí. Otevřela oči.
Obraz byl rozmlžený. Zaostřila.
Byla jí zima. Odněkud na ni táhlo.
Mírně pozvedla hlavu.
Potter.
Pokrývku měla staženou až ke kotníkům. A Potter ji právě chytal za lem noční košile.
Zřejmě si ještě nevšiml, že se Lily probrala.
Potter… Potter? A co to sakra provádí?
Začala neskutečně pištět. Zpočátku ochraptělé sípání nakonec přešlo v uši rvoucí sirénu. James Potter se samým leknutím svalil na zem. Ale Lily ječela dál. A ječela a ječela, až jí z toho vytryskly slzy do očí. Ječela tak strašně moc, že James s napětím čekal, kdy sklíčka jeho lenonek prasknou. Chtěl se zvednout a utéct co nejdál od toho strašného zvuku, ale Lilyin vražedný hlas ho přikoval k zemi.
Za několik málo sekund se ve dveřích objevila madame Pomfreyová, majíc na sobě župan a růžové chlupaté pantofle, které se – když jste se na ně hluboce zadívali – proměnily ve stejně růžové zajíčky.
„Silencio!“ křikla a pozvedla hůlku. V místnosti zavládlo ticho. James si oddechl a pak zmateně zamrkal. To ticho bylo tak tiché, až nabyl dojmu, že opravdu před malou chvílí přišel o sluch. Z omylu ho vyvedla paní ošetřovatelka.
„Co se to tu děje?! Pottere! Jak to, že nejste v tuhle noční – vlastně ranní – hodinu v posteli?!“
James – celý šťastný, že neohluchl – si ležérně popravil límeček od pyžama a postavil se. Lily na něj jen vytřeštěně hleděla. Nemohla mluvit a byla tak vysílená, že se nepokusila ani pohnout.
„Chtěl jsem se podívat,“ řekl (a z části to byla pravda, že…), „podívat… jak jí je.“
„Mám nařízení od profesorky McGonnagallové – nepouštět vás k posteli slečny Evansové!“ řekla Pomfreyová přísně. James křečovitě vycenil zuby v úsměv a pokrčil rameny.
„Ať už vás tady nevidím!“
Hrdě odkráčel pryč.
„Finito,“ řekla.
Lily se pořádně nadechla a vydechla. Chtěla říct něco hrozně hrubého a vulgárního na adresu toho omezence Pottera, ale najednou zpozorovala vázu plnou květin na nočním stolku vedle její postele. Plno balónků, které samovolně měnily tvar z žirafy na slona, přivázaných k nohám postele. Hromady sladkostí z Medového ráje na podlaze. Teď se jeden z balónků změnil na koníka a druhý na opičku… teď zase na žirafu?
„Co se to -“
Zarazila se. Na lehátku po její pravici ležel Remus. Byl ještě bělejší, než když ho viděla naposledy. Na nepatrnou chvíli ji přepadl pocit, že je snad mrtvý. Prudce se posadila, ale okamžitě se jí zatočila hlava a ona musela zase zpátky do horizontální polohy.
„Teď není čas na nějaké vysvětlování, slečno Evansová,“ řekla Pomfreyová, popadla deku a pacientku přikryla. „Ještě si musíte hodně odpočinout. Spěte.“
„Ale jak mám spát, když…“
Nalevo se ozval šramot. Pomalu tím směrem otočila hlavu a spatřila Siriuse Blacka, jak se ve spánku otáčí čelem k ní. Po tváři se mu táhl dlouhý šrám a pravé oko zdobil fialovo-žlutý monokl. V pokoji bylo oči namáhající šero způsobené slabým světlem svíček. Lily přesunula zrak zpátky k Pomfreyové.
„Ráno se vše dozvíte,“ řekla konejšivě.
Sirius Black a Remus Lupin s ní leží na ošetřovně. Co se to proboha stalo? Poslední, co si pamatovala, byla Potterova erekce, o které se sám domníval, že ji nepostřehla. Byli v chlapecké ložnici a ji ještě stále bolela pravá tvář po Blackově facce.
Zavřela oči. Její mozek byl opět dobyt velkou únavou.

Dusot kopyt na hradební dlažbě.
Táhlé zavytí.
Rozzuřený psí štěkot.

Stále ji pronásledoval ten zvuk. Hrůzu nahánějící skřek. Ani nevěděla, jestli vlastně slyší nějaký skřek – nedokázala to totiž pojmenovat. Vyvolávalo to v ní pocity beznaděje. Jakoby už staletí naslouchala smutným a zoufalým nářkům.
Nářkům bytosti, která se ocitala v naprostém zatracení.
A pak dusot kopyt na kamenné dlažbě… To klap-klap, ať už v zrychlených či zpomalených intervalech, se jí rozeznívalo v hlavě hlasitou ozvěnou. A stále dokola a dokola. Přijel si pro ni princ na bílém koni? Ano, chtěla to, chtěla, aby to byl on. Aby pro ni přijel a vysvobodil ji z toho zoufalství.
A nakonec štěkot. Zlý, chladný, útočný, plný zloby. Jako pes, který urputně hlídá pozemek, na který nesmí vkročit ani noha. Neměl slitování.
Všechny sluchové vjemy se slily dohromady v jeden. Už to nemohla vydržet…

Prudce se posadila a ruce si zuřivě tiskla k uším. Oči měla plné slz, a tak když je otevřela, neviděla nic než jen rozmazané skvrny.
„Už jsi vzhůru!“ slyšela tlumeně. Hluboce vydechla, pomalu ruce sundala a protřela si oči.
„Lily!“ křikla Terry. Zaostřila a spatřila svou kamarádku, jak se žene k její posteli.
„Měla jsem o tebe takový strach!“
Lily nic neříkala. Nedokázala to – v hlavě jí ještě doznívaly děsuplné skřeky.
Mírně se usmála, když ji Terry silně tiskla k sobě. Jak dlouho už ji nikdo vřele neobjal…?
„Promiň mi to všechno, prosím!“ řvala jí Terry do ucha. „Prosím, Lil! Měla jsi ve všem pravdu! Je mi to tak strašně líto…!“
Lily něco zasípala a Terry se odtáhla.
„Promiň,“ řekla rozpačitě, „nechtěla jsem tě udusit.“
„Mám tě ráda,“ řekla Lily najednou. Nevěděla, jestli jsou ta slova upřímná, ale chtěla jí je říct. Terry si zasloužila je slyšet.
„Já tebe taky,“ koukla Terry do země. Obě chvíli mlčely.
„Remus,“ řekla pak Lily a rozhlédla se kolem sebe. Už tam neležel. A ležel tam vůbec někdy? Byl to v noci zase jenom sen nebo to byla realita? Jestli to byla realita, měl by po její levici odpočívat Sirius Black. Otočila hlavu. Byl tady. Spal...
Počkat…
„To není Black,“ řekla zmateně, „tedy vlastně je… není…“
„Je to Regulus,“ zareagovala Terry okamžitě na to pověstné jméno, „jeho bratr.“
Je mu tak strašně moc podobný, pomyslela si Lily udiveně. Jsme si s Petty taky tak podobné?
Lily věděla, že má Sirius bratra. Několikrát ho potkala na chodbě, ale většinu času byl zašitý někde ve sklepeních.
Avšak včera večer si byla na sto procent jistá, že tady byl Sirius.
„Co se mu stalo?“ zeptala se a zahleděla se na obrovskou modřinu pod levým okem.
„To bys nevěřila, Lily,“ začala Terry a nasadila tón jsem-strašně-afektovaná-a-chci-ti-povyprávět-jednu-úúúžasnou-historku. Lily vypadala hodně popleteně. Zhluboka se nadechla.
„A co se vlastně stalo mě?“ přerušila ji.
Začaly se jí vybavovat události ze včerejšího večera… Chtěla si utřídit myšlenky, ale stále se jí do popředí vtírala vzpomínka na Potterovy pyžamové kalhoty, které byly v oblasti rozkroku nápadně… vyboulené.
„Ty to ještě nevíš!“ vypískla Terry a přitiskla si ruku k ústům. „Nevím, jestli bych měla…“
„O co jde, Terry?“ vyštěkla Lily. Chtěla to vědět teď hned.
„Slečna Rokwoodová za nic nemůže,“ ozval se hlas ode dveří, „není proto potřeba zvedat hlas.“
Lily polkla a sledovala Albuse Brumbála, jak se blíží k jejímu lehátku.
„Pane řediteli…“
„Dobré ráno, slečno Evansová,“ řekl s hřejivým úsměvem na rtech a Lily pojala podezření, že snad taky jede na letaxu (Po tom, co jí včera řekl Black, si už tady na škole přeci jenom nemohla být jistá ničím… Brumbál na letaxu. Proč ne? Možná by se hodně věcí vysvětlilo…), „doufám, že je vám již lépe.“
Lily si představila, že by jí bylo hůř než teď. Ve všem měla zmatek a nikdo jí nechtěl sdělit, co se vlastně včera přihodilo. Potterova erekce. To mi snad může být ještě hůř?!
„Co se stalo?“ vypálila. Brumbál se však nenechal jejím útokem nijak zastrašit či zaskočit.
„Dobrá, slečno Evansová,“ řekl, „jestli si to přejete tak horlivě…“
„To si tedy přeji.“
Mozek jí jel na plné obrátky. Proč to Brumbál protahuje? Jestli něco neřekne, tak si snad vymyslím ten nejstrašnější scénář zahrnující trojúhelník Já-Remus-Regulus Black!
Terry po ní hodila překvapený výraz. Je to přece ředitel!
Brumbál se jen vědoucně pousmál.
„V první řadě, slečno Evansová,“ řekl, „jste nedbala mých doporučení – a to nechodit po setmění ven z hradu. Bylo to sice jen doporučení, ale věřil jsem, že tak zodpovědná a rozumná dívka jako vy vezme má slova téměř jako rozkaz. Nevím, co vás vedlo k tomu, že jste se podle mne neřídila. Nevím, co jste hledala tam venku. Každopádně to, co se vám přihodilo, se pro vás stane snad dostatečným trestem.“
Lily vykulila oči. Cože…?
„Ze Zapovězeného lesa sem přišel jeden z kentaurů. Hledal mě – musel mi předat jednu důležitou zprávu od jejich vůdce. Dnešní doba je nejistá, slečno Evansová, to sama dobře víte. Víc vám k tomu nemohu říct… Cítím se tak trochu vinen za to, že jste se snad kvůli mně dostala do nebezpečí, a myslím, že vám dlužím aspoň takovéto vysvětlení…“
„Jaké nebezpečí?“ Lily to nevydržela a skočila řediteli přímo do řeči. Samozřejmě, je to všemocný Brumbál. Respekt. Ale proč mu vždycky tak trvá, než se se všemi těmi inteligentními slovními vsuvkami vyjádří?
„Venku došlo k incidentu s Hagridem,“ pokračoval Brumbál nevšímaje si Lilyiny drzosti, „přiznávám se, že jsem mu o kentaurovi měl říct. A vy jste se zapletli do celého toho zmatku. Kentaur vás prudce srazil k zemi a vy jste upadla do bezvědomí. Je mi to líto. Vážně mě to mrzí, slečno Evansová. Doufám, že mi odpustíte mou nedbalost.“
Ředitel na ni hleděl upřímnýma a milýma modrýma očima přes skla půlměsícových brýlích. Mohla mu snad neodpustit?
„Já…“ zakoktala se, „samozřejmě. Vy odpusťte mi, pane řediteli. Chovala jsem se hrubě. Jen jsem…“
„Měla starost o svého přítele,“ dokončil za ni, „to je pochopitelné. Mrzelo by mne, kdyby tomu tak nebylo.“
Přikývla a pohlédla na prázdnou postel, ve které ještě před několika hodinami polehával její přítel… Její přítel…
„Ale jak…“
„Jak vím, že vy a Remus…?“
„Ano… to přece…“
„Není možné, viďte?“
(Taky už jste si všimli toho, že Brumbál VŽDYCKY ví dřív než vy, co vlastně chcete říct?!)
„Ať už to vím z jakéhokoliv důvodu, Lily,“ řekl a mrknul na ni, „jsem moc rád, že tomu tak je. Moc rád.“
(Proč se sakra tváří jako vrchní bradavický dohazovač?!)
Lily se nesměle usmála a tváře jí zrůžověly.
Regulus Black něco zamumlal ze spaní. Lily zpozorněla.
„Ale co s tím vším má společného…“
„Regulus Black?“
Pevně v dlaních sevřela pokrývku a představovala si, že to je Brumbálova (snad) nejmilejší věcička.
Terry nadšeně zachrochtala.
„Nechám tady slečnu Rokwoodovou,“ řekl, „aby vám to povyprávěla do těch největších detailů. Přeji brzké uzdravení, slečno Evansová. Madame Pomfreyová si vás tu nechá ještě do zítřka. Nashledanou.“
„Nashledanou,“ pronesly obě dívky jednohlasem.
„Takže,“ začala zase Terry tím-strašným-hlasem-který-je-moc-složitý-na-popsání. Ještě koukla na Reguluse, aby se ujistila, že vážně spí.
„Ano?“ řekla Lily a lehla si. Cítila se opět nějak vysíleně.
„Regulus a Sirius se šíleně moc poprali. Přímo před všema ve Velké síni. Hned to ráno po tom, co se ti stalo to s tím kentaurem se -“
„Hned to ráno po tom?“ pozastavila se Lily. „Jako dneska?“
„Lily,“ vydechla Terry netrpělivě. To ji snad nikdy nenechá doříct tu úžasně úžasnou historku?! „Myslím v pondělí…“
„A dneska není pondělí?!“
„Dnes je pátek,“ řekla Terry, jako kdyby mluvila s dítětem, co sotva začalo říkat „táta“, „máma“.
„Jak to mám vědět?“ protočila Lily panenky. Vážně nikdy nedokázala přijít na to, jak spolu dvě osoby s tak rozdílným inteligenčním kvocientem mohly vydržet něco přes pět let.
„Jo, aha! Tys celou dobu spala!“
„…“
„No, takže dneska je pátek. A v pondělí ráno – tedy před pěti dny (*potlesk*) – najednou do Velké síně vtrhl Sirius Black a mířil rovnou k Zmijozelskému stolu. No to víš, všichni ho pohledem sledovali, dokud nedošel až ke svému bráchovi a nevrazil mu jednu přes pusu.“
Lily znovu koukla na monokl. „Proč to udělal?“
„To nikdo neví!“ vykřikla Terry vítězoslavně, jako by jí to činilo opravdu velké potěšení. „Jakmile se Regulus vzpamatoval, hned mu to vrátil. Jenomže…“ Terry se zhluboka nadechla. „Sirius byl prostě silnější a úplně ho teda vyřídil. Však vidíš sama. Váleli se tam po sobě dobrých pět minut... Pak přišla McGonnagallová a celou sešlost rozehnala. Black prý dostane nějaký obrovský trest…“
Lily se v duchu potutelně zachechtala. Doufala, že to nebude nic mírnějšího, než elektrické šoky do bradavek. Lily nebyla nijak škodolibá nebo zlá… Byla spravedlivá. Ano, to je to správné slovo, řekla si v duchu. Spravedlivá.
„Takže nevíme, proč se to semlelo?“ zeptala se ještě jednou.
„Jsou tady jisté dohady,“ řekla Terry a snažila se vypadat co nejtajemněji.
„Hm?“
„Šušká se, že spolu mají poměr.“
Lily se zamračila.
„Incestní poměr,“ řekla.
„Hm,“ přitakala Terry,
„Homosexuální poměr.“
„Hm.“
„Incestní homosexuální poměr.“
„Zřejmě to tak bude,“ pokrčila Terry rameny a zatvářila se velice nevinně, „na hodně věcí by pak padlo jiné světlo.“
Třeba na to, že tě odkopl, Terry, což?
„Nemyslím si, že je Black homosexuál,“ šeptla Lily. Začínala mít podezření, že by je třeba Regulus mohl slyšet. To by nebylo příznivé. „Terry?“
Lily chtěla konečně tuhle debatu na téma sexuální identity Blacků uzavřít.
„Ano?“
„Co má tohle všechno znamenat?“
Až teď jí došlo, že balónky a všechny ty dárky kolem tady opravdu jsou a nebyl to jenom nějaký přelud, který se jí v noci zdál. Terry se okamžitě rozzářila a ukázala na červený balónek, který se z žirafy měnil na opičku. „Ten je ode mě! Byl v krámku úplně poslední.“
„Jo, ale co všechny ty ostatní balónky? A květiny? A ty sladkosti?“
Terry se zatvářila dost nechápavě.
„Vždyť je to úplně jasné, ne? Jakmile se všichni dozvěděli o tom, že ležíš na ošetřovně, byl z toho obrovský poprask! Málem to zastínilo i tu bitku Blacků! Byly tady holky, co s nima chodíš na studium mudlů…“
Já byla skoro zajímavější než Black?! Lily si to ani neuvědomila, ale na tváři se jí usadil spokojený úsměv.
„Přišli sem i členové Klubu ochránců práv draků,“ začala Terry odpočítávat na prstech, „pak taky celá skupinka špuntů z doučovacího kroužku a několik maniaků z toho vašeho společenství…“
„Společenství teoretiků narušení časoprostorového kontinua?“
„Hm, asi takhle nějak to myslím znělo…
Lily zrudla od hlavy až k patě. Tolik lidí že za ní bylo?!
„A taky vlastně Sunny Láskorádová z Havraspáru!“ zvolala Terry.
„Myslíš ta…“
„Jo, ta hippiesačka. Její starší bratr je šéfredaktor Jinotaje. Chtěla s tebou udělat rozhovor. Prý v Bradavicích funguje nějaká utajená skupina, která na tebe tehdy v noci nastražila spiknutí.“
„Spiknutí?“
Terry pokrčila rameny.
Lily už párkrát se Sunny Láskorádovou mluvila. A pokaždé jí z toho nabíhala husí kůže. Vážně ji dost vyvádělo z míry, když Sunny z ničeho nic, třeba i uprostřed věty, začala zpívat písničku od The Doors. Nejčastěji to bylo „Light my fire“ nebo „Break on to the other side“.
„Slečno Evansová!“ křikla madame Pomfreyová ode dveří. „Brumbál mi řekl, že jste již vzhůru!“
„Ano, to jsem.“
„Bolí vás ještě to rameno?“
„Rameno?“
„Měla jste ho vykloubené.“
Až teď si Lily uvědomila, že ji pravé rameno při pohybu trochu pobolívá.
„Vážně… Ještě něco cítím,“ řekla a demonstrovala svá slova urputným kroužením ruky.
„Však byste měla odpočívat. Slečno Rokwoodová, musím vás požádat, abyste opustila ošetřovnu. Vaše kamarádka se musí pořádně vyléčit.“
Terry zamávala a odešla.
„Tady máte něco, co vám zaručí klidný spánek,“ říkala Pomfreyová, když násilím cpala Lily lžičku smradlavého dryáku do pusy. Ta si lehla, zahleděla se do stropu a poslední myšlenky věnovala kentaurovi.
Všechno sedí. Ten Hagridův chlupatý Tesák musel štěkat na celé kolo. A pak dusot kopyt… Kentaur. Její princ na bílém koni. Sice ji brutálně srazil k zemi a málem zabil, ale stále to byl kentaur… Na bílém koni…
Kentaur… Na bílém koni…
Úplně poslední myšlenka rozebírala možné varianty postupu při lidsko-kentauří souloži.
Ano, tak uklidňující dryák to byl...


Sirius spěšně mířil ke komnatě. Potřeboval nutně letax. A dnes po dlouhé době pro vlastní potřebu. Nedal to znát, ale velice bystrý pozorovatel by si mohl všimnout, že na jeho chůzi je něco zvláštního. Že by kulhal?
Ano, Sirius Black už několik dní kulhal. Co nebo kdo za to mohl? Regulus Black. Ale mohl snad dát tak nabubřelý kluk najevo, že bitka, kterou rozpoutal, ho také nějak poznamenala? Jak by to vypadalo, kdyby se dostavil na ošetřovnu? A zvláště teď, když tam byl i jeho bratr… Musí ještě několik dní počkat, dokud se Regulus pořádně neuzdraví a Pomfreyová ho nepropustí. Do té doby se bude snažit nějak přečkat tu šílenou bolest v levém koleni.
Na chvíli se zastavil, aby si odpočinul. Opřel se zády o stěnu a přivřel oči. Poslední dávka uklidňovacího dryáku, který potajmu kradl Pomfreyové, když chodil za Remusem, už doznívala.
Letax… potřebuju letax, pomyslel si. A jediní dva distributoři v Bradavicích jsou Belatrix a… Regulus Black.
Když nakonec dorazil do komnaty, jeho tvář byla smáčena potem. Myslel si, že snad umře, jestli se během několika sekund nerozvalí na své milované sedačce a nedostane do sebe pořádnou lajnu.
„Á, tady je náš bijec!“ zvolal Lucius. Seděl v křesle a zřejmě něco sepisoval. Na kolenou měl položenou desku a v ruce brk.
„Siriusi?“ pronesla Belatrix podezřívavě. „Něco s tebou není v pořádku?“
Hlasitě za sebou zavřel dveře a dokulhal k sofa.
„Letax,“ šeptl a žuchnul na měkkou matraci. Rukama křečovitě svíral levé stehno. Začne nehty zarývat do masa, jestli mu tady někdo nedá to, co chce!
Lucius a Belatrix se po sobě nechápavě podívali.
„Dejte mi letax!“ zařval najednou. Lucius překvapeně nadskočil a pak zaklel a otráveně pohlédl na papír, který se mu právě podařilo přeškrtnout odshora dolů. Belatrix zajela rukou do kapsy. V ruce potěžkala černý kožený váček. Sirius se po něm natáhl, ale ona prozíravě uhnula.
„Dej to sem,“ sykl.
„Chybí ti dvě dost důležité věci, bratránku!“
„Příště ti to zaplatím,“ procedil skrze zuby, „ale teď to nutně potřebuju!“
„A? Druhá věc?“
Sirius zmateně zamrkal a zamžoural směrem k Luciusovi. Ten ho kopl do nohy (naštěstí do té druhé) a zabručel: „Prosím.“
„Prosím, Belo!“
Zarazilo ji to. Nelíbilo se jí, že to šlo tak lehce. Black nikdy o nic neprosil. Váček po něm mrštila, vstala a přešla na své tradiční místo, kde trávila většinu volného času – k zrcadlu. Belatrix byla marnivá, to ano, ale ne tak, aby u zrcadla musela postávat několik hodin denně. Lucius už kdysi pojal podezření, že to zrcadlo není jen tak ledajaké zrcadlo, ale kdykoliv měl chvíli čas být s ním sám, nezjistil nic jiného, než jen to, že má málo rozcuchané vlasy na to, aby vypadal jako vrchní zmijozelský bad boy se sexy-rošťácky rozházeným účesem.
Tento týden se Belatrix chystala udělat první krok k tomu, aby vyhrála sázku uzavřenou s Blackem. A to vyžadovalo mnoho času stráveného před jejím zrcadlem.
„Brzdi, Siriusi!“ slyšela Malfoye a otočila se. Na skleněné desce stolku si její bratranec roztřepanýma rukama připravoval letax.
„V tom váčku je prášku na deset dávek,“ řekla, „nemusíš to redukovat na polovinu.“
„Zaplatím ti všechno, nestarej se,“ odsekl. Prsty srovnal lajnu, naklonil se a zacpal si jednu nosní dírku. Pak vdechnul zelený prášek a zavřel oči, které mu znenadání zvlhly. Chvilku napřímeně seděl a nic nedělal. Lucius a Belatrix napjatě čekali na… na co vlastně? Blackem si nikdo nikdy nemohl být jistý – jednoduše čekali na nějakou blackovinu.
Sirius se náhle blaženě usmál a úlevně vydechnul. Výhodou letaxu bylo to, že většinou začínal fungovat okamžitě.
„Miluju letax,“ řekl a otevřel oči, jejichž barva chytila nezdravý nádech. Roztáhl ruce a rozvalil se na pohovce. Hodil nemocnou nohu na konferenční stolek a mrknul na svého kamaráda.
„Co to kutíš?“
„Ale nic,“ řekl Lucius a mávnul rukou, mezi jejímiž prsty svíral brk.
„Náš drahoušek má zase nějaké tajnosti,“ ozvala se škádlivě Belatrix, „a nechce nám ukázat, co to vlastně sepisuje.“
„Promiň, miláčku,“ řekl Lucius, „ale do tohohle ti vůbec, vůbec, nic není. Píšu seznam, víš, Siriusi?“
„Seznam?“ zeptali se oba příslušníci rodu Blacků najednou.
„Seznam,“ zopakoval Lucius a výrazně na Siriuse pohlédl.
„Ach tak, ty myslíš seznam!“
„Jaký seznam, vy blbečci?!“ zakrákala Belatrix, které se evidentně nelíbilo, že je mimo hru.
„To nemůžeš pochopit, sestřenko,“ pokrčil Black rameny a snažil si představit, jak moc se asi teď Bela vevnitř užírá.
„Přesně tak, to je záležitost mužů,“ přidal se Lucius.
Její rozhořčený výraz se změnil v pohrdavý škleb. „V tom případě nechápu, co s tím máte zrovna vy dva společného…“
Oba jí věnovali falešný úsměv.
„Škoda, že ty, Bel, o našem mužství nemůžeš mít ani hrubou představu, což?“ rýpnul si Sirius.
Miluju letax.
„Já zapomněl!“ vykřikl zničehonic Lucius a praštil deskou o zem. Bela se pokusila zahlédnout, co na pergamenu je, avšak on to včas zpozoroval a majetnicky si desku zase přitáhl k sobě. „Regulus!“ zvolal pak ještě.
„Ach ano,“ odfrkla výsměšně, „máš tedy dost zvláštní metody, jak se s někým spřátelit, Siriusi.“
„Přesně tak,“ přisadil si Malfoy, „zmlátit někoho před zraky celé školy, to mi nepřijde moc taktické… I když, Klackovskou strategii není radno nikdy podceňovat, že?“
„To tedy ne,“ přikývla Bela, „ale tady šlo o něco jiného, hm? Siriusi?“
Mlčel.
„No, ke mně se dostalo pár podivných zvěstí,“ prohodil Lucius pobaveně.
„Schválně, bratránku,“ řekla Belatrix, „kolik je pravdy na té homosexuálně incestní teorii?“
Oba vyprskli smíchy, on jen seděl a nic neříkal.
„Já slyšel, že je v tom nějaká ženská! Rivalita mezi bratry! Ha?“
„Prosím tě, Malfoyi,“ zpražila ho hned Belatrix, „a která ženská asi?“
„No, ty zřejmě ne, Bel,“ vložil se do toho Sirius. Jeho hlas byl ledový a zlý.
„Naštěstí?“ přimhouřila oči. Zašklebil se a chvíli všichni tři mlčeli. Měli k tomu své důvody. Sirius: Naštěstí.
Lucius: Naštěstí?
Belatrix: Naneštěstí!
„Kdo všechno prodává v Bradavicích letax, Bel?“ zeptal se pak.
„Proč?“
„Proto.“
„Já.“
„Jenom ty?“
„No, snad ještě… Regulus.“
„Víš to jistě?“
Bela chvíli váhala. „Ano, vím. Před pár dny jsem zjistila, že mi lezl ve Zmijozelu do zelí.“
„Já to věděl!“ zvolal Sirius.
„Tak proto?“ řekl Lucius. „Proto jste se pobili?“
Opět zarytě mlčel.
„Tak nám to řekni!“ dorážela Belatrix. Na svou osobu až moc netrpělivě. „Co za tím je?“
„Musel ho prodat Lupinovi,“ řekl. Nevěřícně zakroutil hlavou, když mu došlo, s jakým hajzlem bude mít tu čest.
V místnosti nastalo ticho. Podíval se na Malfoye a pak na Blackovou. Oba hleděli do země.
„Co je?“ vyštěkl.
„Belatrix přece říkala, že máme obrovský dluh u Carrowových!“ promluvil najednou Lucius.
Sirius se prudce postavil a nepřestával skákat pohledem z jednoho svého kolegy na druhého.
„Přece jsem říkal,“ začal pomalu, „že Nebelvír je můj rajón… ne snad?“
„Tak proč se v tom svém rajónu trochu nečiníš, hm?!“ naježila se Bela.
„Mám svůj plán, do háje!“
„Tvůj plán je nám ale teď trochu na nic, Blacku! Díky tomu, že teď zpracovávám Nebelvír já, máme už dluh skoro splacený.“
„No a co! Říkal jsem, že Lupin…“ Nedokončil větu. Nevěděl, co říct.
„Že co? To se o toho nedomrlého šmejda hodláš starat až do konce života nebo co?!“
„Do toho ti nic není!“
„Co si myslíš, Blacku? Nejsi jeho matka! On se o sebe dokáže postarat sám, už je na to dostatečně starý! A jestli chtěl letax, tak mu v tom ty ani ti tví nebelvírští blbečci nezabráníte!“
Měla pravdu. Ale Sirius Black nebyl člověk, který by něco takového přiznal.
„Idioti!“ To byla jeho poslední slova, než prásknul dveřmi a odešel pryč.
Říkal, že má svůj plán.
Neměl ho.
Ale teď nějaký sakra nutně potřeboval…

Kodex. Pravidlo číslo čtyři. Chceš-li sbalit holku, vytáhni si hůlku.
Lucius Malfoy zavrtěl hlavou. Ne, tak to určitě nebylo.
Kodex. Pravidlo číslo čtyři. (Zase?!) Chceš-li sbalit holku, sepiš harmonogram.
„Jo, tohle by mohlo být ono,“ zamumlal si pro sebe, za posledních několik minut už poněkolikáté zvedl hlavu a upřel chladně modrý zrak na Narcissu Blackovou.
A sepiš seznam, kamaráde, sepiš seznam! Pravidlo číslo čtyři. Kodex.
Zamračil se. Byl už tak posedlý lovem, že se mu v hlavě samovolně rozezníval Blackův hlas. Ten jeho zatracený Kodex! Jedno ale Lucius uznat musel: kdykoliv se jím řídil – a to nebylo zrovna často – fungoval.
Pro Malfoye na světě existovaly jen tři ženy, u kterých si byl jist, že dřív umře, než mu podlehnou. Byly to: Minerva McGonnagallová a nejstarší s nemladší dcerou Cygnuse a Druelly Blackových. Belatrix už je vám známou kauzou, o Minervě netřeba mluvit a Narcissa…
Dal by ruku do ohně za to, že ho k smrti nenávidí. Stejně tak jako svou sestru. To Lucius Malfoy byl ten, kdo Belatrix zdatně sekundoval při ponižování. To on ji tehdy předloni v létě srazil z koštěte jen aby se Bela mohla na několik vteřin dusit v záchvatu smíchu a pak ještě mohla mladší sestru seřvat za její nemotornost. To on jí už tolikrát nastavil nohu. To on objevil v jejím pokoji milostné dopisy – bez adresáta, tedy výplod její osamělé fantazie – kterými ji pak s Belou zesměšňovali. To on jí potajmu do jídla přidal zvracivý lektvar…
Lucius Malfoy by toho mohl vyjmenovat ještě tolik, co jej a Narcissu jednoznačně činilo nepřáteli. Tímhle Sirius myslel ten seznam?! pomyslel si. Zoufale se pousmál a uchopil do ruky brk. Začal psát na pergamen…

Proč by mě mohla mít Narcissa Blacková ráda?

Na tváři se mu usadil ještě beznadějnější výraz, když si vzpomněl na úplně první léto u Blackových. Abraxas Malfoy a Cygnus Black byli dlouholetými přáteli již od školy a proto nebylo žádnou zvláštností, že se často vzájemně navštěvovali. Když bylo Luciovi deset let, strávil se sestrami Blackovými poprvé celé léto. Už tehdy mezi ním a Belatrix vzniklo pouto, které vydrželo dodnes. Snad to bylo tím, že oba měli hned po prázdninách společně nastoupit do Bradavic… Lucius si ty pocity teď nedokázal dost dobře vybavit. Jedno mu ale před očima vyvstalo jasně, jako by to bylo včera…
Prudce trhl hlavou a znovu se podíval na Narcissu. Seděla klidně a hleděla do jakési knihy. Měl opravdu pocit, že slyšel… její křik. Srdceryvný jekot, který se tehdy plížil tmou po rozlehlých pozemcích Blacků. Pobaveně se ušklíbl, když si rozpomněl na strom, který rostl nedaleko od té zakleté chatrče, a pod nímž mu Belatrix o čtyři roky později vlepila první a bohužel i poslední pusu. Kdyby tehdy tušil, že v příštích třech letech nedojde k ničemu podobnému, rozhodně by nezůstal jen u ruky na jejím ňadru.
Potřásl hlavou, aby zahnal představu nahé Belatrix na té zatracené posteli v komnatě. Samou rozkoší se prohýbá jako luk… Lucius jí slastně vjíždí rukou do vlasů. Nedokáže prsty rozeznat nádherně jemný černý satén od hebkých havraních vlasů. Belatrix toužebně sténá a pak zničehonic zařve do tmy. A ten hlasitý řev dravé šelmy, která se právě chytila do pasti, se mění v pisklavý dívčí hlásek volající o pomoc.
Narcissa je k smrti vyděšená. Všude kolem ní je tma. Ještě v dálce slyší škodolibý chechot starší sestry a jejího poskoka. Ano, poskoka…
Lucius nervózně polkl a pak hluboce vydechl. Tyhle představy se mu ani trochu nelíbily. Opět vzhlédl a tentokrát se jeho oči střetly s těmi jejími. Okamžitě uhnula.
„Severusi!“ vyhrkla. Lucius se ohlédl a spatřil do společenské místnosti vcházet Snapa. Tak ona se baví s tím pošahaným okultistou?!
Znovu popadl brk. Dlouze přeškrtl: Proč by mě mohla mít Narcissa Blacková ráda? a místo toho velikým napsal:

SEZNAM

1. Je to sestra Belatrix Blackové.
Jakmile Severus uslyšel své jméno, okamžitě změnil trajektorii svého pohybu a rychle mířil k chlapeckým ložnicím. Najednou zalitoval, že i na těchto schodech nejsou „nainstalovány“ skluzavky proti opačnému pohlaví. I když, kdo ví, už slyšel mnoho historek o tom, jak se v jiných kolejích tato kouzla obcházejí. A byl si navíc jist, že Narcissu Blackovou nezastaví nic.
„Severusi! Chtěla jsem ti moc poděkovat!“
Opět zalitoval. Zalitoval toho, že se nakonec nerozhodl použít ten květináč u dveří jako maskování. Třeba by si nikdo nevšiml pochodující pelargónie…
Pomalu se otočil a pokusil se o úsměv. V podání Severuse Snapa to však vyznělo trošku perverzně.
2. Nenávidí mě. Nenávidí mě jisto jistě celým srdcem. NARCISSA BLACKOVÁ MĚ NENÁVIDÍ.
„A za co? Mohu-li se zeptat.“
„Za tu radu! Měl jsi vidět Křiklana… Koukal na mě, jako kdybych mu právě řekla, že jsem se zasnoubila s Brumbálem!“
Narcissa se svému vtipu zasmála. Severus to přešel jen pozvednutým obočím. Zalitoval potřetí. Zalitoval toho, že přivolil svému ďábelskému já uskutečnit tento navýsost sebevražedný plán. Ano, Lily Evansová stála za hodně věcí, ale za to, že mu na krku bude viset tahle… tahle… Holka? Nevěděl, jak jinak vyjádřit své opravdu… rozpačité pocity.
3. Zdá se, že se baví s těmi největšími podivíny na škole… Severus Snape?
„Vážně, ani nevím, jak ti poděkovat.“
„Máš zřejmě na mysli to, jak jsi mi ukradla – ano, podle tvých slov sis jenom vypůjčila – mou, opakuji mou, knihu a bez mého dovolení do ní nahlédla… Ne, opravdu, za to mi děkovat nemusíš.“
Vztáhla ty svoje špinavé pracky na majetek Prince dvojí krve… Neříkej to slovo na S, Seve, neříkej to slovo na S…
Proč jsem jí jenom naznačil, že snad můžeme být přátelé?! Pomoc! Lily!
4. Je blondýna.
Narcissa jeho poznámku naplněnou sarkasmem, že by se dal krájet, ignorovala a znovu se rozzářila. Je teď přece přítelkyní Severuse Snapa!
„A jak ses měl dneska ty?“ zeptala se.
„Myslím, že by tě to nezajímalo.“
„Ale ne… Vážně mě to zajímá.“
„Ne,“ řekl sugestivně, „myslím si, že by tě to opravdu nudilo.“
„Co to na mě zkoušíš?“
Panuje všeobecné mínění, že budoucí profesor lektvarů na Bradavické škole čar a kouzel trpí totální anémií (rozuměj – má nedostatek červených krvinek). Toto tvrzení se však dá v několika případech vyvrátit. Jako například zde – Severus Snape změnil svůj vzhled z naprosto bledého na… bledého (rozuměj - zčervenal).
„Cože?“
„Zkoušíš na mě nitrozpyt, že jo? Snažíš se mi to vsugerovat.“
„Ne.“
Není zas až taková tupá blondýna, za jakou jsem ji považoval.
5. Měla vůbec někdy nějakého kluka?! -> Zjistit.
„Stojíš mi v cestě. Potřebuju ještě dnes do knihovny.“
Narcissa ustoupila s tak nadšeným výrazem, že by jeden pojal podezření, jestli se ten letax nestává nějak populárním…
„Dobrou noc, Severusi!“
„Dobrou noc.“
Jakmile vyšel ze společenské místnosti, vydechl.
Tohle dělám jenom kvůli tobě, Lil. Jen abys věděla…
6. Zjistit, kdy chodí do sprch. Kodex. Pravidlo číslo čtyři.
Lucius si uvědomil, co právě napsal a obrátil oči v sloup.
„Blacku!“ sykl pobouřeně. „Ty mě tím svým kodexem jednou zabiješ!“
Pak mu ale došlo, že by to nebylo zrovna marné… Takové setkání zahalené vlhkým oparem ze sprch a sladkou vůní mýdla. Zasněně se pousmál, když si vybavil radovánky s Patricií Nottovou loni v dívčích sprchách…


Za několik málo minut se měla knihovna zavírat. Madame Pinceová se plížila regály a děsila tak většinu prváků a druháků, kteří si ještě nezvykli na její osobitý způsob komunikace. Severus Snape byl až po uši ponořen do Dějin Bradavické školy a nějaká přestárlá (ano, už tehdy nebyla nejmladší) sůva ho nemohla vyvést z míry. Již několik nocí pročítal tuto ne zrovna tenkou knihu a hledal všechny zmínky o Salazaru Zmijozelovi. Za ta léta si stačil všimnout, že knih o Zmijozelovi na škole není zrovna mnoho (to ještě, chudák, netušil, že většinu si jich přivlastnil samotný lord Voldemort nebo byly „rozebrány“ předními čistokrevnými rodinami, které se později mohly honosit lebkami na předloktí anebo… je zabavil Brumbál ze strachu z propagandy genocidy).
Kdyby jej teď zahlédli Black a Potter, jistojistě by trvali na společném fotu.

„Ta nádherně mastná kštice vykukující zpoza stolu, co říkáš, Tichošlápku?“
„To se musí zvěčnit! Srabusku, kdepak máš tvářičku? No jen se ukaž!“
„Jen aby nám nezačal kamarád šilhat!“
„Dvanácteráku? Nevím, jestli jsem v první třídě dával dostatečně pozor, ale… neučili jsme se náhodou, že se čte… očima?“
„Právě! Já si říkal… Třeba chce ty písmenka vysát nosem!“
„Nebo je chce sníst!“
„No tak! Pusť! Pusť, Srabusi!“

Prostorami knihovny se zničehonic rozlehla hlasitá rána. Býval by ani nezvedl oči – co to na něj zase ta můra Pinceová zkouší?! – kdyby jeho nos kromě pachu staré knihy nezachytil i vůni třešně a jablka…
Pomalu vykoukl zpoza clony černých vlasů a došlo mu, co se právě stalo – někdo těsně vedle jeho stolu upustil knihu. Přimhouřil oči, aby lépe viděl na zašlý zlatě psaný nápis na podkladu tmavé kůže.

Pokročilá černá magie

Ani nevěděl jak, ale jeho ruce okamžitě vystřelily směrem dolů, užuž aby se mohly dotknout… Skoro narazil do těch nohou. Nohou? Málem by zapomněl… Třešeň a jablka. Vzhlédl.
„Hodláš se mi ještě dlouho klanět nebo mi konečně podáš tu knihu?“ řekla Belatrix Blacková. Odfoukla si černou vlnu, která jí spadla do obličeje. Severus mlčel, popadl knihu a postavil se na nohy.
„Děkuji,“ řekla.
On ale pouze nehnutě stál, svazek držíc v podpaží.
„Tak dáš mi ji?!“ vybafla a natáhla se po ní.
Uhnul.
„Tu knihu nemáš z knihovny.“
Neptal se. Konstatoval.
„Ne. Vrať mi ji.“
„Ne.“
„Víš, s kým si zahráváš, Snape?!“
„Mě těmito výhružkami nezastrašíš, Belatrix Blacková,“ řekl, dívaje se jí upřeně do očí. Nikdy by nevěřila, že k tomu někdy dojde, ale teď, když stála naproti němu, otřásla se odporem při pohledu do té bezedné černé prázdnoty.
„Odkud ji máš?“
Na to, že nosil jméno Severus Snape, byl podezřele výmluvný.
„Po tom ti nic není.“
Rukou pohladil vazbu a knihu otevřel.
„Tato kniha je velice stará. Jen málo kouzelníků se může pyšnit tím, že ji drží ve vlastnictví.“
Přimhouřila oči barvy oceli. Pro tuto zvláštní příležitost si je dokonce podbarvila černí. „Neříkáš mi nic nového, drahý.“
„Půjč mi ji.“
„Nemůžu. Není moje.“
V jeho mrtvých očích se objevil náznak… čeho? Života…?
„Čí?“
„Říkám, že po tom ti nic není!“
„Vrátím ti ji.“
„Vážně? Já myslela, že právě tohle je smysl slova půjčit!“
„Prosím.“
Belatrix spolkla zoufalý výkřik. Obsahoval by něco ve smyslu: Co se to s vámi děje?! SALAZARE! Proč-všichni-prosíte?!
Severus Snape se sám divil, jak lehké bylo přenést to slovo přes rty… Ale potřeboval to. Jeho existence byla v poslední době čím dál tím více závislejší na černé magii. Nechtěl si to připustit – snad ještě kvůli Lily – ale začínal se propadat stále hloub…
Ano, jeho duše to chce.
„Za týden ji chci mít zpátky, rozumíš?“
Stiskl knihu v rukou ještě pevněji a přikývl.
„Jestli se o ní někdo doví, tak ti garantuju, že toho budeš hluboce litovat.“
Jeho duše touží po tom zase cítit pocit výjimečnosti.
Bela opět přimhouřila oči a mimoděk se poškrábala na levém předloktí. To jen abys věděl. Pro výstrahu.
„Dobrou noc, Severusi.“
Otočila se a odešla. Snape ještě dlouho, s knihou v ruce, hleděl na levý rukáv černého svetru, který dnes měla Belatrix na sobě.
„Dobrou noc,“ řekl pak, spíše pro sebe. Pohladil hřbet knihy a se zadostiučiněním se ušklíbl.
Jeho duše touží po tom, aby zase chladivý stín doléhal jeho tvář. Proč duši nevyhovět?


Sotva Bela vyšla do chodeb Bradavického hradu, hlasitě se rozchechtala. Co na tom, že k smrti vylekala několik mladších studentů, které na okamžik posedla představa, že se právě setkali s vtěleným ďáblem?
Ona – na rozdíl od Blacka – svůj plán měla.

Konec 6. části